Rozhovor s Rayem

26. dubna 2011 v 21:44 | Lumierre the Aftermath Animal |  Rozhovory, články...
Doh, na tenhle už jsem docela ztratila link na originál a nějak se mi to nechce hledat - bylo to něco s Westword.com. Asi bych to měla vygooglovaný za chvíli, ale dneska jsem fakt vyřízená po prvních příjmačkách. A zejtra... hooray... další...
No, každopádně si tenhle určitě přečtěte - místama to mám teda kostrbatě přeložený. Prostě vím, co chci říct, ale neumím to napsat hezky česky.
A je tam část, kde mluví o fans... ta je prostě krásná ^^

Před deseti lety byli My Chemical Romance jen další kapelou v dodávce, která doufala, že se stane slavnou. S hrstkou tří-akordových punkrockových narychlo napsaných songů nahraných v podkroví domu v New Jersey neměla tahle mladá parta ani pomyšlení na to, že by mohli být někdy zvolení do pozice neoficiálních mluvčí celé generace odcizených dětí.

Teď po více než deseti letech od těchto mladých podkrovních časů se My Chemical Romance lehce přesunuli z pivem a potem prosáklých klubů do záře blýskavých světel a mezi komplikované stage sety v arénách. Ještě před show v sobotu ve Fillmore jsme si promluvili s kytaristou Rayem Toro o některých věcech, které se změnily v předešlém desetiletí, stejně jako o některém oblečení z Hot Topic a lidech, kteří tohle oblečení nosí.

Westword: Za jaký druh hudebníků se považujete? Punk, rock and roll, nebo...?

Ray Toro: Hádám, že si říkáme jen prostě rocková kapela. Je to zajímavé, zvláště u Danger Days mám pocit, že tak nějak putujeme přes různé žánry a myslím, že hodně lidem jsme znepříjemnili čas tím, že nás měli přiřadit k nějakému žánru. Nějaký čas jsme byli tak nějak umístění, však víte no, v kategorii emo - ať to tak bylo jakkoli dlouho, byli jsme tam.
Ale hudba kapely je tak pestrá, že pro lidi je prostě těžký přiřadit nás k žánru, kvůli čemuž o nás vlastně většinou říkají, že jsme "rock band". Pokud kouknete jen na Danger Days, přecházíme tam od songů s tanečními prvky až k přímému punku a taky jsou tam songy, který jsou tak trochu jako epický rockový klasiky - jako například Bulletproof Heart. Vždycky jsme o nás přemýšleli jako o nezařaditelné kapele.

Westword: Tvoje kapela hrála v Denveru ještě dlouho před tím, že v posledních pěti letech začala vyprodávat sály a arény. Máte nějaké speciální vzpomínky na ty mladé dny, kdy jste hrávali v klubech v Colorado?

Ray Toro: No, víte, pokud se nemýlím, tak první, ve kterém jsme tu hráli, se jmenoval Tulagi's in Boulder. Jo, to bylo první místo, na kterém jsme tu kdy hráli. Vzpomínám, jaký to bylo, když jsme sem přijeli. Už jen ten průjezd horami byl úžasný a bylo to poprvé, co jsme vedli tour do téhle části země. Nikdy předtím jsme tu nebyli. Byli jsme v dodávce a vzpomínám si, jak jsme projeli horama - bylo to prostě tak malebné.
Když jsme přijeli do města, bylo kolem plno děcek z vysokých. Byla tu super pizzérie a všichni byli prostě fakt cool. A taky na tom prostředí bylo cool to, že bylo jako Village v New Yorku, hodně lidí tu mělo obarvené vlasy a bylo tu hodně indie děcek, což bylo fakt cool. Vždycky tu byly skvělé show - s těmi tunami energie v Colorado. Mám určitě milé vzpomínky na to, jak jsme poprvé přijeli do Tulagi's.

Westword: Jak moc důležité je oblečení, které ty a tvoji spoluhráči v kapele nosíte na stage a na photoshooty, pro image a identitu kapely?

Ray Toro: Víš, myslím, že oblečení je určitě v jistém smyslu jedna z důležitějších částí videí, protože kdykoli děláme nahrávku, je pro nás důležité všechno zaplést dohromady. Hudba je provázaná s uměleckou stránkou nahrávky, která je zase provázaná s předměty kolem kapely. Všechno hraje nějakou roli. Řekl bych, že tomu můžeme říkat kostýmy. To, co nosíme ve videoklipech, je část světa, která tvoříme. Naše oblečení na stage je většinou jen odraz toho, jak se momentálně cítíme, ale je to cool, když si nás zasadíte do nedávné doby, kdy jsme ještě byli v kostýmech pro Black Parade.
Teď je to naše oblečení víc přirozenější. Prostě jdeme na stage v tom, co jsme nosili den před show *smích*, ale vy se tam nahoře prostě musíte cítit pohodlně. Je to skoro jako když hokejista několikrát oblepí páskou svoji hokejku - prostě je to tak, jakože mám tu bundu, rád ji nosím na každé show a pokud bez ní vyjdu na stage, někde v koutku mojí mysli se cítím nepohodlně. Takže myslím, že se tak nějak tohle oblečení stalo naší uniformou, protože je nám na stage pohodlné, takže je pak zvláštní, pokud příjdete na stage bez něj.

Westword: Když už mluvíme o oblečení, tvoje kapela bývá často zmiňována za "Hot Topic" kapelu. Myslíte, že je tahle přezdívka fér nebo nefér, pro peníze nebo je naprosto mimo?

Ray Toro: No... pokud je Hot Topic synonymum se pro slovo "SUCK", pak bych řekl, že je to úplně mimo... *smích*. Nevím, ale nejsem velký fanoušek zevšeobecňování, chápeš jak to myslím? Abych zmínil tvou první otázku - nahromadilo se nám mnoho přezdívek a použitím zevšeobecňování se tak nějak vytrácí. Na to, abych řekl, že jsou naši fanouškové i fanouškové Hot Topic - myslím, že oni jsou víc. Jsou zamyšlenější než si lidé myslí. Jsou kreativní, starají se o ostatní a starají se jeden o druhého. Naše fanbase je jako taková rozrůstající se komunita a čím víc děláme koncertů, tím více se nám tohle potvrzuje.

Westword: Kolik ti bylo, když jsi poprvé vzal do ruky hudební nástroj a začal jsi hrát songy?

Ray Toro: Myslím, že mi bylo tak třináct nebo čtrnáct. Měl jsem společný pokoj s mýma dvěma staršíma bráchama. Můj nejstarší brácha byl tou dobou na střední. Miloval hru na kytaru a měl tuny kytarových magazínů. Klidně bych sedával a sledoval, jak hraje, až třeba do dvou do rána. Byl jsem tím fascinovaný - vzal jsem do ruky kytaru a on mě naučil pár songů. Určitě má zásluhu na tom, kde teď jsem.

Westword: Pamatuješ si na první song, jaký jsi zahrál?

Ray Toro: Zkusím se zamyslet... co byl první song? Oh, bylo to Welcome To The Jungle z Guns N' Roses - Appetite For Destruction. Bylo to někdy v ten čas, kdy Guns N' Roses přišli s Appetite a prostě byli zabijácký. Tahle kapela byla neuvěřitelná a jejich song byl první, kterej jsem se naučil hrát.

Westword: Hudba MCR je často dost rychlá a technická. Dokázala tvoje kapela ještě obnovit ty songy, která hrajete live teď a hráli jste je i před deseti lety?

Ray Toro: No *smích*, víte, já a Frank jsme o tom vtipkovali. Teď už píšeme songy jinak, ale teď je to vlastně tak nějak naopak. Tehdy před deseti lety, když jsme tak nějak začínali, já a Frank speciálně - no, vlastně všichni v kapele - snažili jsme se zaplnit prostor hraním tak moc, jak jen to bylo možné. Takže když se teď vracíme zpět a zkoušíme se znova naučit staré songy, říkáme si "oh bože, moje prsty se pohybují rychleji než moje myšlenky a vlastně ani nevím, jak to dělám!" Jo *smích*, je to trochu naopak.
Jestli se něco po těch letech zlepšilo, tak je to psaní songů a taky ještě víc výběr vhodné chvíle a vybírání si svého místa. To vědění, kdy přijít s něčím frajerštějším a kdy se držet zpět. Naprosto si myslím, že psaní songů a nálada toho psaní se o hodně zlepšila, a díky tomuhle si myslím, že bychom ani nemohli být pořád na stejném místě. V těch předešlých dnech šly nápady ohledně refrénu úplně mimo nás. Prostě bychom psali pořád jen jednu část, pak další a pak další a tak. Neměli jsme moc nějaké struktury songů. V těchto dnech rádi píšeme trochu víc stručně - milujeme refrény a velký ozdoby. Ta kapela před deseti lety si pravděpodobně nemyslela, že taková bude.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 slsi♥ slsi♥ | Web | 27. dubna 2011 v 15:35 | Reagovat

honey...pod na skype plss...dokým som na nete

2 Piratka Piratka | Web | 27. dubna 2011 v 15:39 | Reagovat

to si nikdo nemyslel, že takoví budou...a naše armáda se skutečně rozrůstá :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama